Nadmořská výška

Základními fyzikálními faktory vyšší nadmořské výšky jsou pokles barometrického a tím i parciálního tlaku kyslíku, snížení teploty a absolutní vlhkosti, zvýšení rychlosti větru a také vyšší kosmické a ultrafialové záření. Snížení přitažlivosti, změny v odporu vzduchu a vyšší radiace. Tyto faktory (více, či méně) ovlivňují sportovní výkon.

S nadmořskou výškou klesá barometrický tlak asi o 11 % na 1000 m a zároveň progresivně klesá i parciální tlak kyslíku. U moře je barometrický tlak 760 mmHg a parciální tlak kyslíku ve vzduchu tvoří 20,93 % této hodnoty, tj. 159 mmHg, ve výšce kolem 3000 m se již jedná asi o 102 mmHg (např. ve výškách od 2000 m závisí barometrický tlak také na zeměpisné šířce a jeho hodnota kolísá s ročním obdobím (např. na vrcholu Mt. Everestu je tlak uprostřed léta asi o 11 mmHg vyšší než uprostřed zimy). Se vzrůstající výškou klesá množství vdechovaného kyslíku a ve výšce 5000 m n.m. vdechneme do plic dvakrát míň kyslíku a do krve se ho dostane jen 80%.

Rizika spojená s nadmořskou výškou

Vyšší riziko hypotermie

• rostoucí vítr s rostoucí nadmořskou výškou
• pokles teploty s rostoucí výškou – s rostoucí nadmořskou výškou je pokles teploty přibližně o 0,65° C na každých 100 m výšky, resp. o 1° C na 150 m výšky a to nezávisle na zeměpisné šířce.

Vyšší riziko dehydratace

• Horský studený vzduch ve vyšších nadmořských výškách má také snížený tlak vodních par, který klesá přibližně o 25 % na každých 1000 m a tím snižuje vlhkost vzduchu.

Ostatní faktory

• Tenká vrstva atmosféry absorbuje podstatně méně slunečního záření, speciálně o dlouhé vlnové délce. Ultrafialové záření (UV) se tak zvyšuje o 20 - 30 % na 1000 m výšky (dalšími faktory, které podporují intenzitu slunečního záření, jsou čistota vzduchu a odraz od sněhu).
• Ve vysokých nadmořských výškách také stoupá intenzita kosmického záření, tvořeného především protony.

• Hypoxie je obecně nedostatek kyslíku pro tělesný metabolizmus. Hypoxie je způsobena špatnou funkcí některého článku dopravy kyslíku k buňkám organismu.

Obranné mechanizmy těla

Déle trvající působení vyšší nadmořské výšky se projevuje zvýšením tvorby hemoglobinu a červených krvinek (po týdnu ve výšce 2300 m n.m. o 4 - 10 %) a ve změnách buněčných funkcí (hypoxie stimuluje tvorbu myoglobinu, který podporuje transport kyslíku a slouží jako jeho rezerva - po aklimatizaci se zvyšuje až o 16 %). U aklimatizovaných jedinců dochází až k 28 % zvýšení transportní kapacity krve. K adaptačním změnám řadí autoři také postupný pokles klidové tepové frekvence, snížení klidového minutového objemu srdečního, zvýšení vitální kapacity plic a pokles tepenného krevního tlaku.

Vyšší nadmořská snižuje aerobní schopnosti člověka a ve svém důsledku i pracovní kapacitu a dispozice ke sportovnímu výkonu (od 5000 m n. m. je pokles aerobní kapacity o 50 %, od 4 000 m n.m. o 20 - 25 %, od 3 000 m n.m o 12 - 15 % a od 2 300 m n.m. asi o 5 %).

Adaptace na výšku

Dlouhodobější adaptace na vyšší nadmořskou výšku - aklimatizace, je komplexní proces trvající několik týdnů. Jsou obvyklé tři fáze: akomodace, adaptace a aklimatizace. Celkovou dobu uvádí kolem 20 dnů, zhruba 3 týdny.

• Fáze akomodace je bezprostřední reakcí organismu na hypoxii, trvá 3 - 8 dnů a projevuje se výraznějším poklesem výkonnosti organismu. Typická bývá „příjezdová“ reakce, která může přetrvávat i v počátcích fáze adaptace. Projevuje se v pocitech celkové únavy, slabosti, předráždění, nespavostí, poruchami vyměšování, nechutenstvím apod..
• Fázi adaptace charakterizují změny v organismu, při kterých dochází již ke specifickým metabolickým reakcím na zátěž. Příjezdová únava bývá obvykle vystřídána krátkodobou euforií se zvýšeným optimismem, sebedůvěrou, veselostí apod.. V této fázi (asi 8 dní) se výkonnost zvyšuje, dostává se skoro na úroveň v normálním stavu.
• Fáze aklimatizace znamená komplexní přizpůsobení organismu. Zahrnuje funkční i organické změny na déle trvající hypoxii. Tato fáze začíná přibližně kolem 16. - 17. dne pobytu. V tyto dny ještě může dojít, v důsledku možné krize, k přechodnému krátkodobému poklesu výkonnosti. Plná výkonnost, přiměřená výkonnosti v nížině, se dostavuje až ve 4. týdnu pobytu ve "výšce“.

Akutní výšková nemoc

Při nedostatečné aklimatizaci (když aklimatizace výrazně zaostává za výstupem) se mohou objevit různé symptomy souhrnně nazývané Akutní výšková nemoc (AHN). Ta je důsledkem nepřizpůsobení organismu hypoxickému prostředí v dané výšce, stejně jako vysokohorský (výškový) plicní otok, který se často vyskytuje jako součást (ale onemocnění spolu zřejmě nesouvisejí) a nejzávažnější forma výškový otok mozku. Berghold (2003) uvádí, že rozhodujícím faktorem v toleranci výšky je čas a k němu přistupují individuální geneticky podmíněné rozdíly a že pro výšky 1500 - 2500 m stačí lidskému organismu okamžitě probíhající přizpůsobovací reakce (prahovou výškou je 2500 m).

Statistika projevu výškové nemoci:

• 17 - 24 % lidí ve výšce okolo 2500 m
• až u 67 % v 4300 m n.m.
• u zdravých osob se může považovat za práh poruch výška přibližně 3500 m
• existenci akutní horské nemoci může být již od 1500 m n.m. s těmito projevy: bolesti hlavy, podrážděnost, poruchy vidění, nevolnost, zvracení, nechutenství, snížení hmotnosti, závrať, potíže s tělesnou aktivitou, tachykardie, tachypnoe.

Kategorizace výšek:

• nízká - 0 – 800 m n. m.
• střední - 800 – 1500 m n. m.
• vyšší - 1500 – 3000 m n. m.
• vysoká - 3000 – 5800 m n. m.
• extrémní - nad 5800 m n. m.

Výška nad 5800 m je ve stejném smyslu označována jako výška extrémní, nad touto hranicí je úspěšná aklimatizace obtížná a trvalý pobyt vyloučen.