Skialpy v Rakousku

     Celý víkend bylo sice azuro, ale jasná obloha byla doprovázena silným větrem. První den foukalo v nárazech kolem 80 km/h, aby v druhém dni poryvy ještě zesílily a to až na 100 km/h, což výrazně zpomalovalo náš postup a pocitově silné nárazy větru neuvěřitelně otravovaly.

     Po zdolání vrcholu jsme se rozhodli, že celý postup urychlíme slaněním a navázáním dvou šedesátek. Určitě všichni znáte ten pocit, když se vám něco zdá, pak se to vyplní a opravdu nemyslím ten sen s hezkou kočkou. A co se vyplnilo? Lano se samozřejmě zaseklo, takže jsem musel pomocí cepínů hezky nahoru, tam to, lidově řečeno, odšprcnout a pak zase s cepíny pěkně dolů. Připomnělo mi to, proč nemám rád slaňování v horách a to nemusím ani popisovat, kolik kamenů jsem v poslední délce při stahování lanem uvolnil.

     „Nééé, neber vařič, je to naprosto zbytečný, na každé chatě jsou přece kamna,“ znělo mi pořád v uších. Určitě budu mluvit za všechny, když prozradím, že jsme se k večeru na ta kamna už hodně těšili. Tedy konkrétně na to, že rozpustíme sníh, pořádně se napijeme a konečně taky něco teplého pustíme do žaludku. O to větší pro nás bylo překvapení, když jsme se doslova prokopali sněhem do chaty, že komín by tu sice byl, ale kamna fuč. Opravdu jsem to pro jistotu zkontroloval vícekrát, protože v lednici často něco hledám a věřím, že mi dost věcí uniká, ale tohle mi bohužel neuniklo. Kamna nikde. Takže o vodě, teplé večeři a vyhřáté chatě jsme si mohli nechat zdát, stejně jako o klubu roztleskávaček. Povídám: „Tak sníme psy!“ Ale nějak se to nechytlo, i když jsem významně koukal na Jardu. Ani nevíte a už je tu. Kdo? No přece trudomyslnost! A tuhle by nerozehnal ani Zdeněk Svěrák.

     Když jsem ve spacáku rozehříval sníh ve flašce, který jsem tam pracně nastrkal malým otvorem a chytře uložil mezi nohy, nemohl jsme si nevzpomenout na krátký citát, který jsem nedávno slyšel: „Život není peříčko, ale někdy pořádné péro.“ A jak to někdy bývá, některé věci nemůžete dostat z hlavy. Nezbylo nic jiného, než s myšlenkou velkého péra a láhví mezi nohama, začít pomalu, ale hodně pomalu usínat.

     Druhý den. Burácení větru, které jsme slyšeli z chaty, nevěstilo žádné zlepšení, spíš naopak. Nemám rád, když mám pravdu. Větrná facka byla opravdu výživná. Vítr kolem „kilíčka“ mohl v pohodě mít.

     Při hledání cesty kudy slaníme na ledovec, jsem se musel po hřebínku pohybovat jako nasraná kočička, tedy ne v podpatcích a s našpulenou pusou, ale po čtyřech a prskající, protože jsem viděl, že to slanění bude ještě výživnější než včera. Nemýlil jsem se. Bylo. Chytře jsme se rozhodli, že lana navazovat nebudeme, protože tohle jsem bez jištění lézt už fakt nechtěl. Vítr vanul z údolí, vyloženě zespodu, takže jsem si připadal jako Marilyn Monroe a za chvíli jsem se tak i cítil. Začal mi omrzat můj volně zavěšený motiv, což mi na klidu zrovna nepřidávalo. K tomu stojíte na plotně, rozmotáváte zauzlované lano, které vlaje všude kolem a ZEN vás rychle opouští. Mít tam korále, tak je točím rychlostí blesku. Místo toho jsme jako želvy rozmotávali s Jardou lano, tedy pomalu a s brekem a říkali si, jaké to bude krásné, až budeme dole na ledovci.

     A co myslíte? Na ledovci foukalo. Překvapivě. Připadal jsem si jako ve vysavači, kde větru neutečeš, ani když jsi v pytli. Sníh byl zmrzlý a tvořil ostré mrazivé vlny, které místy byly vyplněny navátým sněhem, což dělalo z lyžování opravdový challenge. Když jsem viděl, jak Jarda saltem padá ze skalnaté plotny a lyže létají všude kolem, aby nakonec zmizely za hranou, říkal jsem si, že to je v háji a helikoptéra je jasná. Asi budeme i večer ve zprávách. Naštěstí to vypadalo mnohem hůř, než to ve skutečnosti bylo. Tohle je vždy ta lepší varianta. Závěrem ještě krosová jízda lesem, kde platilo stejné pravidlo jako při jízdě na koni, hlavně se udržet v sedle. Pak už jen pivo, „šnycl“ a rychle domů. Jsem rád, že jsme to všichni zvládli bez jediného zranění. A proboha neplánujte "války", ony si vás nakonec stejně najdou samy :D.

     A pokud to někdo dočetl až sem, má rád chytráky a je na ta moudra, tak připrav kámen a tesej, protože: „Zvládneme víc, než si myslíme, ale často víc myslíme, než víme.“

< Zpět